ZAHRADNÍ RYBNÍČKY

1. díl - Stavba jezírka, vodní rostliny

V poslední době se do módy dostávají tzv. zahradní rybníčky, které nám umožňují vytvořit si na zahrádce či dvorku malou výseč vodního života a pro mnoho lidí se staly velkým, ba i celoživotním koníčkem. Pokud se rozhodnete pro vybudování zahradního rybníčku, nabízím vám zde několik rad a zkušeností jak na to.

foto: © Jaroslav Soukop

Stavba a materiál:

Než začneme stavět musíme si promyslet jaký materiál použijeme. Nejčastěji bývá používána tzv. rybniční folie, kterých je na našem trhu v poslední době velmi mnoho. Při rozhodování, jakou použijeme folii pro stavbu musíme klást důraz hlavně na to, za jakým účelem chceme rybník používat, a hlavně jak ho chceme mít velký. Někdo si rybníky staví např. jen pro pěstování květin či chovu obojživelníků apod. V takovémto případě je na dno většinou pokládána větší vrstva zeminy a štěrku, mnohdy se používají velké kameny a hrozí protržení folie a proto musíme použít folii s větším průměrem (minimálně 0,8 mm). Tento problém lze vyřešit také tím, že na dno rybníčku položíme tzv. geotextilii, která částečně zamezí protržení, a do které mohou vrůstat i kořeny rostlin. Můžu ji všem vřele doporučit. Tuto geotextilii dávám také pod folii, pokud ji však pod folii dávat nechcete vysypte dno rybníku alespoň několikacentimetrovou vrstvou jemného písku. Rybníky, v nichž se pěstují jen rostliny bývají většinou velmi mělké a nemusí se používat tak silná folie, ale doporučuji pro jistotu rybníček založit zmiňovaným způsobem. Naopak rybníčky, které jsou určeny pro chov vodních živočichů, a to zejména ryb, které v rybníku přezimují bývají mnohem hlubší (minimálně 80 cm) a na takovéto rybníky musíme použít folii s větším průměrem. Cena folií v dnešní době stoupá stejně rychle, jako jejich oblíbenost a někdy bývají tak drahé, že si je mnozí ani nemohou dovolit. Cena byla před čtyřmi lety takřka trojnásobně nižší než dnes. Tento problém lze řešit tím, že použijeme několik vrstev slabších rybničních folií. Já osobně dávám přednost foliovým rybníkům.

Velmi často můžete ve specializovaných obchodech vidět také oblíbené plastové rybníčky, které jsou většinou jen pro ty, kteří chtějí mít na zahrádce trochu toho vodního života. Jsou to rybníčky maximálně do 1 000 l, což nejsou žádní obři a jejich cena mnohonásobně převyšuje cenu folie, ale stačí ho jen zakopat do země (popřípadě zavést filtry, vzduchování a jinou techniku) a je po práci. Do takovýchto rybníčků se většinou vejde jen pár leknínů, bahenních rostlin a několik menších ryb, ale i tak mohou být pěkným zahradním doplňkem a hodí se i pro chov některých tropických ryb, ale o tom až později.

V dřívějších dobách byly hojně používány rybníčky betonové, které měly několik nevýhod : za prvé to byla jejich životnost, která bývala většinou jen velmi krátká a po čase rybníček popraskal, v lepším případě si toho chovatel všiml a své chovance přemístil a díru zalepil, ale stávali se i případy, kdy se voda z rybníčků prostě všechna vsákla do země a výsledek byl samozřejmě katastrofální. To stejné se samozřejmě může stát i u folie, ale tu pro jistotu máme vždy podloženou textilií nebo folií, což u betonu jde jen ztěží, protože se podložka zalije společně a společně s rybníčkem prostě zatuhne a nijak zvlášť rybník před vsáknutím vody do půdy neochrání. Další nevýhodou betonových rybníčků je to, že mnohdy nepříznivě ovlivňují kvalitu vody v rybníce, a to samozřejmě není moc dobré pro případné chovance. Betonové rybníčky proto moc nedoporučuji, je to mnohdy sice levnější, než rybníček foliový, ale raději dejte přednost kvalitě.

Samozřejmě naprosto nejlepší je, když máte na zahrádce potůček (samozřejmě tím nemyslím nějakou kanalizační stoku, nebo pramen, do kterého bývá vypouštěny splašky, což je u nás docela běžná a státem často tolerovaná činnost). Potom stačí jen vykopat rybník o požadované velikosti, vysypat ho štěrkem, kamením apod. a pramen do něj pomocí menšího obchvatu zavést. Dobré je si vybudovat menší stavidlo, pro regulérnost průtoku. Pokud chováme v rybníce ryby je třeba odtokovou i přítokovou část zahradit sítí nebo pletivem s danou velikostí ok (podle velikosti chovanců). Tyto rybníky jsou zároveň i dobře okysličovány a hodí se i pro větší obsádku, či ryby z proudných kyslíkatých vod. Pokud je však proud moc velký, nedaří se zde tak dobře rostlinám, které nejsou přizpůsobeny takovému proudění. Tuto možnost stavby však má jen velmi malé procento chovatelů, proto je tato možnost pro ně sice lákavá, ale bohužel neuskutečnitelná.

přívod vody do rybníčku zajistí pohyb vody a její prokysličování

Vodní rostliny:

Rostlin, které se k rybníčkům hodí je nespočetně, nemusí to být jen vodní plovoucí či bahenní rostliny z přírody, ale i rostliny, které byste ve volné přírodě a u rybníků nenašly. Nejpřirozeněji samozřejmě působí klasický přírodní rybníček osazen například lekníny, orobinci, rákosem apod. , ale pokud použijete i jiné netradiční rostliny může to být zajímavým zpestřením ! Výhodou rostlin pro rybníčky je, že pokud jsou v rybníčku chované ryby dodávají jim rostliny kyslík a poskytují jim úkryt a stín a často v nich naleznou i potravu. Rostliny jsou samozřejmě také dekoračním prvkem.

kosatec žlutý (Iris pseudacorus)

Ďáblík bahenní (Calla palustris):
Nižší, vytrvalá, velmi pěkná bahenní rostlina. Má až 50 cm dlouhý dutý válcovitý oddenek. Listy jsou srdčitého tvaru. Rostliny dosahují výšky až 40 cm. Palice je tvořena neúhlednými oboupohlavnými květy, pouze nejhořejší květy bývají jednopohlavé. Plody jsou červené bobule. Kvete v červnu a červenci, semena jsou po pozření rozšiřována ptáky. Vyskytuje se zejména na Starém kontinentě a to hlavně v nížinách na vlhčích místech, bažinách, okrajích rybníků apod. Oddenky a listy ďáblíku obsahují jedovaté látky a mohou způsobit otravu, vařením se jejich jedovatost ničí. Dříve se rostliny používali pro léčení hadího uštknutí, ale jeho účinnost bych raději nikdy nechtěl vyzkoušet. Tato rostlina někdy bývá zaměňována s příbuzným velmi jedovatým, asi 40 cm vysokým árónem plamatým (Arum maculatum). Ďáblík bahenní se na velkých plochách jako jsou například velké chovné rybníky dokáže rychle rozšířit a dělá problémy rybníkářům při slovování ryb, k rybníčku je to však ideální rostlina a daří se jí i při horších podmínkách.

květ ďáblíku bahenního (Calla palustris)

Puškvorec obecný (Acorus calamus):
Vytrvalá, bažinná a pobřežní rostlina. Má až 3 cm silný oddenek, pomocí kterého se udržuje na stanovišti. Tato rostlina je vysoká až 150 cm. Listy jsou i 2 cm široké. Stvoly nesou obvykle jednotlivou až 8 cm dlouhou palici, která je vychýlena na stranu. Je tvořena oboupohlavnými, žlutozelenými květy. Kvete v červnu a červenci. Plody jsou červené bobule, které se v našich podmínkách bohužel nevytvářejí, u nás se tyto rostliny rozmnožují jen vegetativně pomocí oddenku. Nejrozšířenější je tato rostlina v Asii, Americe a Evropě. V našem státě je místy hojně rozšířen. Nejčastěji jej najdete na okrajích bahnitých rybníků či pomalu tekoucích řek nížinného, cejnového pásma. Tato rostlina je velmi aromatická. Její oddenek pomáhá léčit zažívací potíže. Kvůli aromatičnosi se z oddenků této rostliny v minulosti a někdy i dodnes pálívala tzv. puškvorcová kořalka a přidávala se i do jiných alkoholických nápojů. Prášek z oddenku se také používal k čištění zubů. Listy se také někdy rozhazovaly po polích a sloužili k odpuzování hlodavců a jiných škůdců. Puškvorec obecný má několik odrůd např. : velmi aromatická odrůda Acorus calamus "Calamus" nebo odrůda "Variegatus" s pruhovanými listy. Tato rostlina se také velmi hodí k rybníku, zvláště kvůli krásné zeleni listů a můžeme ji najít hlavně v jižních částech naší vlasti.

detail květu puškvorce obecného (Acorus calamus), foto: © Jaroslav Soukop

Žabník jitrocelovitý (Alisma plantago - aquatica):
Asi 80 cm vysoká, statná, vytrvalá, vodní a bažinná bylina, jíž se lidově říká vodní jitrocel. Na stanovišti přetrvává tlustým oddenkem rostoucím v bahně. Z něhož vyrůstají listy a stvol zakončený bohatou jehlancovitou latou, kterou je dobré před vysemeněním odstranit, protože silně vysemeňuje. Listy jsou čárkovité až z přechodem k listům řapíkatým a mají vejčitou až kopinatou čepel. Květy mají bílé, zelené, až narůžovělé zbarvení. Kvete od června mnohdy až do října. Plody jsou nažky. Zralé nažky klíčí i pod vodou, která je popřípadě unáší dále po proudu, nebo je roznášejí ptáci, kterým se uchycují na peří. Lodyhy a listy vytvářejí na hladině olivově zelené až červenohnědé zbarvení a proto jsou velmi dekorativní. Rostou v Evropě, Austrálii a Americe. Je hojný po celém našem státě, na okrajích rybníků, řek a tůní. Rostliny byly v minulosti používány v lidovém lékařství. Je citlivý na obsah draslíku v půdě. Žabník jitrocelovitý se dá zaměnit s vzácnějším druhem žabníkem trávovitým (Alisma gramineum), který má oddenek válcovitý až vejčitý.

lata žabníku jitrocelovitého (Alisma plantago), foto: © Jaroslav Soukop

Rákos obecný (Phragmites communis):
Tento velmi vytrvalý, statný, hlouběji kořenící plevel se vyskytuje nejčastěji na mokrých loukách, zamokřených polích, kanálech, pastvinách a stojatých a mírně tekoucích vodách. Lidově se mu podobně jako orobinci, ale méně často, říká palach. Vytváří velmi dlouhé oddenky, jež pronikají až 2 m do hloubky. Tyto rostliny měří více než 4 m . Stébelné listy jsou až 30 mm široké, na rubu chlupaté a drsné. Plodná stébla jsou zakončena dlouhou hnědofialovou latou. Rostliny kvetou v červnu až září. Obilky jsou snadno roznášeny větrem a vodou a po uzrání dobře klíčí. Na lukách a obdělávaných půdách se rákos většinou rozmnožuje oddenky. Vyskytuje se ve všech světadílech, je hojný na celém území našeho státu. Je to velmi přizpůsobitelný plevel a na polích často poukazuje na vyšší hladinu podzemní vody. Dnes se rákos používá jen ojediněle např. na pletení rohoží a ozdobných předmětů, v minulosti se hodně používal také na krytí střech stěn a stropů, je také vhodnou rostlinou pro výrobu celulózy. Někdy se zaměňuje s nižším vytrvalým druhem chrasticí rákosovitou (Typhoides arundinacea). U zahradního rybníčku se tato rostlina dokáže velmi rychle rozrůst, takže ji musíme často protrhávat. U rybníka působí pěkným dojmem a rozhodně by neměla u žádného chybět.

Šmel okoličnatý (Butomus umbellatus):
Statná a vytrvalá vodní a bažinná bylina lidově se jí říká fialka vodní nebo vodní mečík. V bahně vytváří tlustý oddenek s četnými kořeny. Rostlina dorůstá výšky až 150 cm. Listy jsou dlouhé a nevětvené. Květenství je šroubel (zdánlivý okolík) tvořený oboupohlavnými, stopkatými květy. Květy jsou bledě růžové. Kvete od června do září. Plovoucí semena se rozšiřují vodou. Šmel se rozmnožuje hlavně semeny, ale občas i částmi oddenků. Vyskytuje se zvláště v Evropě a Asii. Je hojně rozšířený po celém našem státě, zvláště v teplejších oblastech. Roste nejčastěji na pobřeží vodních toků, tůní, rybníků, příkopech apod. Velmi rychle roste a způsobuje často zarůstání vodních ploch a s tím spojené zabahňování rybníků. Hořký oddenek se v některých krajích podává jako zelenina, např. v Norsku je to místní delikatesa, dříve se používal také v lidovém lékařství. Z tuhých listů se vyrábějí rohože apod. nelze ho zaměnit s žádnou jinou u nás se vyskytující rostlinou. Kvůli velmi pěknému květenství a dlouhým zeleným listům si zaslouží místo také u zahradního rybníčku.

šmel s detailem květu

Šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia):
Středně vysoká bažinná bylina lidově nazývaná roháč. Vytváří oddenek, z něhož na jaře vyrůstají různotvaré listy vytvářející růžici. Nejprve se vytvářejí čárkovité, na vrcholu zaoblené listy submerzní a poté teprve listy plovoucí, později vyrůstají charakteristické listy s dlouhými široce trojhrannými, nahoře zúženými řapíky a hluboce střelkovitými čepelemi, vynořenými nad hladinu. Rostliny vytvářejí přes 100 cm vysoké stvoly. Ty jsou ukončené hroznovitým květenstvím jednopohlavných květů. V dolních přeslenech bývají nejčastěji květy samičí a v horních samčí, které mají stopky až dvakrát delší než samičí. Rostliny kvetou v červnu až srpnu. Plody jsou nažky unášené tekoucí vodou (hydrochorně) nebo se můžou zachycovat na vodním ptactvu a rozšiřovat se zoochorně. Rostliny se však rozmnožují také hlízkami oddenkových výběžků, které dobře přezimují v bahně. Je rozšířena hlavně v Evropě a v západní Asii. Vyskytuje se po celém našem území. Roste na pobřeží řek, rybníků, močálů, tůní apod. Má ráda bahnité dno. Na rychleji tekoucích vodách se rozmnožuje pouze vegetativně.

Pěkných bahenních rostlin existuje velmi mnoho, ze zajímavých a velmi pěkných lze vyjmenovat ještě alespoň např. pruhovaný skřípinec dvoublizný (Schoenoplectus tabernaemontanii), jedovatý žlutě kvetoucí pryskyřník velký (Ranunculus lingua), který dosahuje výšky až 150 cm a tudíž je vhodný hlavně pro větší rybníčky, v naší přírodě již poměrně vzácný blatouch bahenní (Caltha palustris), silně se rozrůstající zevar jednoduchý (Sparganium simplex), nebo velmi oblíbenou a k malým rybníčkům vhodnou zakrslou sítinu mečolistou (Juncus ensifolius), mezi pěkné bahenní rostliny by se daly počítat také některé druhy kosatců (Iris) a za zmínku stojí dnes v obchodech hojně nabízená prustka (Hippuris vulgarisa).

prustka (Hippuris vulgarisa), foto: © Jaroslav Soukop

Leknín bílý (Nymphaea alba):
Tato vytrvalá, velmi známá ozdobná vodní bylina, které se někdy přezdívá vodní růže apod. zakořeňuje v bahně rybníků a ostatních vodních ploch tlustým oddenkem z něhož vyrůstají listy a dlouhé bezlisté květní stopky. Okrouhlé listové čepele plavou většinou na hladině, jen ojediněle vyčnívají nad hladinu (např. na malých mělkých rybníčcích, kde pokryly již celou hladinu). Květy mají v průměru až kolem 15 cm a jsou jasně bílé, v jednom květu je až 44 lístků. Plodem je podvodní dužnatá tobolka obsahující mnoho semen, která se uvolňují teprve po rozrušení oplodí, jsou roznášena vodou a vodním ptactvem. Roste zejména v Evropě. U nás se vyskytuje ve stojatých pomalu tekoucích vodách, zejména v nížinných polohách. Tato rostlina je typická okrasná rostlina pro zahradní rybníčky. Leknínů (Nymphaea) existuje asi 40 druhů a vyskytují se od tropů až po mírné pásmo. Leknín bílý má bezpočet odrůd, nejvíce se lekníny šlechtily na přelomu 19. a 20. století, poté nastala menší přestávka a až v dnešní době se opět začínají šlechtit nové, hezčí, zajímavější a odolnější odrůdy, v poslední době jsou oblíbené také zakrslé lekníny pro menší rybníčky. Často se pěstují také některé odrůdy choulostivějších amerických leknínů, jako třeba leknínu vonného (Nymphaea odorata), nebo např. leknínu žlutého (N. mexicana). Ze známých odrůd leknínů lze jmenovat např. bílý Gonner, tmavě červenou a u nás velmi častou odrůdu James Brydon, bílá Gladstoniana, nebo červená Escabroucle, odrůd je nespočetně a psaní o nich by bylo na samostatný článek. Nejčastěji se leknín množí dělením oddenků při rašení. V nádržích, které nepromrzají až na dno se mohou nechat oddenky přes zimu, jinak se umisťují do vlhkých sklepů a přezimují nasuchu pod silnou vrstvou listí. Tato rostlina by rozhodně neměla chybět v žádném i malém rybníčku.

různé barevné odrůdy leknínů (Nymphaea)

Stulík žlutý (Nuphar luteum):
Vytrvalá ozdobná vodní bylina. V bahně je upevněna tlustým oddenkem z něhož vyrůstají řapíky listů a květní stopky. Listy jsou až 30 cm dlouhé. Květy mají 4 až 6 cm v průměru a většinou vyčnívají nad vodu. Kvete od června do srpna a květy prý voní po jablkách. V přírodě může měřit až 2 m. Plodem je tobolka. Je rozšířen v Evropě, Asii a západní Sibiři. U nás se vyskytuje v nížinách v pomalu tekoucích nebo stojatých vodách. Lze ho rozmnožit také vegetativně, stejně jako u leknínu. Tato rostlina je u nás chráněná a tudíž je její sběr zakázaný, ale na konci léta lze najít spoustu velkých žlutohnědých semen, které vyséváme zjara do čistého písku pod vodu. Vyskytuje se i na Slovensku v prudce tekoucích vodách, kde nevytváří plovoucí listy, ale přesto kvete. Má několik odrůd. V akvaristikách ho lze snadno zaměnit např. se stulíkem japonským (Nuphar japonicum). Dříve se oddenky používali jako lidové léčivo. Stulík potřebuje humózní půdu a tak není od věci ho čas od času trochu přihnojit. U rybníku působí společně s lekníny velmi pěkně.

stulík žlutý (Nuphar luteum)

Rdest plovoucí (Potamogeton natans):
Středně vzrostlá, statná a vytrvalá vzplývavá vodní bylina, která dobře setrvává na stanovišti silným v bahně uloženým oddenkem, z něhož vyrůstají až 200 cm dlouhé listnaté lodyhy s olivovými listy dvojího druhu. Horní jsou okrouhlé plovoucí na vodní hladině a nižší ve vodě ponořené kopinaté listy ještě před květem zanikají. Květy jsou sestaveny do válcovitých klasů. Květenství vyčnívá v době květu nad vodu. Kvete nejčastěji v červnu až srpnu. Se svrchních semeníků se vyvinou 4 drobné nažky, které jsou rozšiřovány některými rybami a vodním ptactvem. Nažky dobře klíčí i pod vodou. Druh se rozmnožuje také pupeny oddenků, za pomoci kterých také v zimě často přezimuje. Dobře setrvává na stanovišti i po vypuštění rybníků a proschnutí dna. Na vyschlém bahně vytváří zkrácené lodyhy se zakrnělými listy nahloučenými v růžici. Roste zvláště v Evropě, kde se vyskytuje nejčastěji v rybnících, tůních a jiných bahnitých stojatých vodách, má rád alespoň menší proudění vody. Jeho porosty poskytují rybám dobrý úkryt, místo pro tření a také slouží sami jako potrava pro některé rostlinožravé druhy (např. amur bílý) jejich velmi dobrou vlastností je, že výrazněji okysličují vodu, což pro pěstování v zahradním rybníčku velmi potřebná činnost. Listy jsou světlé a průsvitné a méně zastiňují vodu. Někdy se zaměňuje s podobným rdestem říčním (Potamogeton fluitans). Nesnáší znečištěnou vodu. Je vhodný hlavně do větších nádrží, kde se rychle rozrůstá, takže je potřeba ho často protrhávat.

Z dalších oblíbených vodních rostlin lze jmenovat : plavín štítnatý (Nymphoides peltata), který kvete krásnými žlutými květy a je vhodný do velkých, ale mělčích rybníčků, kde se rychle rozrůstá, výborně čistí vodu.

lakušník (Batrachium)

Tokozelka vodní hyacint (Eichhornia crassipes):
Známá vodní plovoucí rostlina (v tropech plevel). Nejčastěji se vyskytuje v Africe na Nilu, v Amazonii a v celé tropické Americe. Velmi rychle se tam rozrůstá a zamořuje průplavy, řeky apod. Pokud je vysazena na dost mělké vodě zakořeňuje v ní. Její řapíky jsou až 5 cm tlusté vyplněné vzdušným pletivem, které ji umožňuje plavat na vodní hladině. Mohutné kořeny jsou až 20 cm dlouhé. Listy měří asi 7 cm. Uprostřed růžice listů vyrůstá květenství, které čítá 6 - 9 květů. Je to velmi nenáročná rostlina a může růst i na znečištěných vodách. Protože je to tropická rostlina musíme ji zazimovat, nejlépe v domovním akváriu, nebo v menší misce s mechem či rašeliníkem. Tato rostlina je jedna z nejpěknějších rostlin pěstovaných na rybnících vůbec, v našich podmínkách se květů dočkáme jen občas. Lze ji sehnat v každém lepším akvaristickém obchodě a v zahradnictví.

Babelka řezanovitá (Pistia stratiotes):
Listy jsou většinou okrouhlé až jazykovité. Růžice listů mají až 20 cm. Listy jsou světle zelené. Rostlina má až 20 cm dlouhou kořenovou spleť. Každý akvarista ji jistě zná, je to jedna z nejznámějších plovoucích rostlin. Také se velmi hodí do zahradních rybníčků a v teplých měsících se dokáže neuvěřitelně rozrůst, její kořeny, stejně jako kořeny tokozelky skýtají úkryt mnoha druhům ryb a také jejich potomstvu. Na zimu ji musíme samozřejmě přemístit do domovního vytápěného akvária.

babelka s detailem květu

Plovoucí vodní rostliny, které pěstujeme v zahradních rybníčcích většinou pocházejí z tropů. Často na rybnících míváme také různé druhy okřehků, které se skládají pouze z okrouhlého lístku a malého kořínku. Na určitém místě mají v dutince skryt vegetační vrchol, z něhož vytváří další články. Ty se podle druhu buď oddělují nebo zůstávají spojeny s mateční rostlinou. Pokud mají dobré podmínky dokážou tyto rostliny rychle pokrýt celé jezírko a odebírá světlo rostlinám ponořeným ve vodě a neokysličují vodu v jezírku, proto by se měl okřehek pravidelně vylovovat síťkou, někde sice působí dekorativně, ale je dobré ho v takovém případě na rybníčku udržovat v menší míře.

U zahradního jezírka lze pěstovat také některé druhy dřevin, nemusí to být jen stromy a keře u vod běžné, jako např. některé druhy vrb (Salix), nebo třeba topol černý (Populus nigra) , který je u našich vod jednou s nejběžnějších rostlin, ale i dřeviny, které by jste u vody jen těžko hledali, pěkné jsou např. šlechtěné smrčky (Picea), nebo tvarované keře a stromky jakým je třeba bříza bradavičnatá (Betula verrucosa). Problém však nastává na podzim, kdy listí začne opadávat, poté musíme přes rybník natáhnout sítě apod. , ale o tom až později.

Jaroslav Soukop